Budniki

Dnes jsou Budniki pasekou uprostřed lesa na severních svazích Střechy (pol. Kowarski Grzbiet). Leží v nadmořské výšce zhruba 900 metrů v místě, kde zeleně značená turistická trasa (nazývána Tabaczana Ścieżka – Tabáková stezka) protíná žlutě značenou trasu z Tabule (pol. Skalny Stół) do Kowarů. Při pohledu na stromy a náletovou zeleň si jen stěží dovedeme představit, že ještě před 50 lety zde stály domy, ve kterých žili lidé.

Vznik této horské enklávy je spojen s obdobím třicetileté války (1618 až 1648). Lidé, kteří utíkali před válkou, našli útočiště vysoko v krkonošských lesích. Běženci zakládali prozatímní osady a protože válka byla dlouhá, některé se přeměnily na stálá sídla. Obyvatelé enkláv se živili chovem skotu a výrobou sýrů. Část se věnovala dřevorubectví. Nebylo jim cizí ani pašování zboží přes hranice a pytláctví. Pašování zde začalo ve druhé polovině 18. století poté, co se Prusko zmocnilo Slezska na úkor Rakouska. Nová hranice vedla po hřebenech Krkonoš. Na počátku 19. století se pašeráctví široce rozvinulo. Památkou na tyto doby je název Tabáková stezka. Právě tabák byl totiž nejčastěji pašovaným zbožím.

Budniki nikdy nebyly velké. Bylo zde 11 až 13 budov. Evangelická škola, která tu tehdy existovala, si zpočátku pronajímala jednu místnost v některém ze soukromých domů. Později byla postavena školní budova, která byla v Krkonoších jedinečná, protože ji navštěvovalo jen velmi málo dětí. Například v roce 1895 zde do školy chodili pouze čtyři žáci: tři dívky a jeden chlapec. Učitelem byl pan Liebig. Před školou byla malá, ale skvěle udržovaná alpská zahrádka, která sloužila i vzdělávacím účelům. V létě během prázdnin se ve škole ubytovávali turisté. Rozvoj cestovního ruchu se totiž stal dodatečným zdrojem obživy pro obyvatele Budniků. V obci vznikly dva menší hostince. První se jmenoval Zur Forstbaude a zřídil ho v roce 1889 jistý Hein. Najednou mohl pojmout i 16 osob. Druhý neměl název a vznikl o trochu později. Majitelem byl pan Kretschmer. V obou se nabízely nejen místní masné a mléčné výrobky, ale i pivo a občerstvení dovážené z Kowarů nebo Karpacze.

Místo je zajímavé nejen kvůli historii. V Budnikách totiž po 113 dnů v roce není vidět slunce, protože je schované za okolními horami. Není divu, že místní obyvatelé, hlavně děti, slavili každoročně rozloučení (26. listopadu) a uvítání (15. února) slunce. 

Po druhé světové válce patřilo osm domů v Budnikách studentské organizaci Bratnia Pomoc (Bratrská pomoc). Zotavovna Bratrské pomoci studentů Vratislavské univerzity a Polytechniky byla v provozu v podstatě po celý rok. Studenti sem jezdili na letní a zimní turnusy. Jednotlivé domy patřící Bratrské pomoci studenti pojmenovávali po svém – mj. tu bylo Rykowisko, Lelum Polelum nebo Babiniec. Byli sem posíláni hlavně studenti, kteří se vrátili z koncentračních a z pracovních táborů nebo kteří zakusili během války hlad. V horských lesích se jim měly vrátit síly a vylepšit kondice. Podle dochovaných svědectví měla rekonvalescence poměrně dobré výsledky. Byla to opravdová „studentská republika v nejdivočejším místě Krkonoš“.

V roce 1950 se začal v Budnikách uranový průzkum. Pravděpodobně z tohoto důvodu bylo studentské středisko uzavřeno a záhy celá obec „vymřela“ a zmizela z mapy. Dnes se zde stěží dohledáte aspoň základů budov.

Více informací o Budnikách můžete najít na webu www.budniki.pl